Amatérský fotograf,profesí projektant,občasnÝ sportovec 

Stalo se to 11.března roku 1972, co jsem se za devatero horami a devatero řekami v malém a zároveň malebném městečku na jihu Čech narodil.To městečko se jmenovalo (a pořád ještě jmenuje) Jindřichův Hradec.
   Po několika poměrně nudných, ale pro vývoj mladého organismu poměrně důležitých letech (někdy se člověk musí naučit jíst pomocí příboru,a mimo to je důležité vědět,že s plenkama člověk do důchodu nevystačí,i když se k nim vlastně pak může vrátit) strávených doma s maminkou, babičkou a psem (vlčákem,ale to není tak důležité) jsem začal svoji studentskou kariéru na místní (tedy Jindřichohradecké) základní škole.
P.S.: tatínka mám také,ale ten chodil do práce, takže mu ten okamžik, když jsem se poprvé málem zapíchnul vidličkou bohužel utekl.
   Na ZŠ se nedělo nic zase tak moc zajímavého, snad až na její stěhování na druhý konec města, z důvodu její rekonstrukce (to bylo ve 4 třídě). Rekonstrukce školy na mne bohužel zanechala následky. Můj mladý citlivý organismus se jen těžko vyrovnával s tím, že musím chodit do školy na druhý konec města a zejména s tím, že na druhém konci města nemohu bohužel v zimním období krmit labutě, protože tam nebyl rybník. Nastal čas depresí a to se pochopitelně podepsalo na mém vysvědčení. Po jedničkách v několika prvních třídách přišla sem tam i nějaká ta dvojka, ba i trojka by se našla. Koukaje na své studijní výsledky jsem zjistil, že kosmonautem asi už nikdy nebudu, hned poté jsem zavrhl povolání maséra, strojvůdce lokomotivy a zjistil jsem, že nejlepší bude, když navštívím nějakou střední školu, kde se v průběhu studia rozhodnu, jestli budu politikem, nebo burzovním makléřem. A tak jsem se z rodného městečka dal na dlouhou cestu do podhůří Šumavy, kde se nachází SPŠ stavební.
   Hned od počátku studia na střední škole jsem se snažil (tak jako každý politik,či burzovní makléř) být nenápadný, velice nenápadný. Dařilo se mi to poměrně dlouhou dobu, ale pak přišlo jedno SRPŠ a výčitka jednoho z profesorů, že jsem příliš pasivní a já musel s pravdou ven. Psal se rok 1986 a když jsem svému třídnímu řekl, že chci být burzovním makléřem, z celkem pochopitelných důvodů se mu to příliš nezamlouvalo a argumentoval černým pátkem na New Yorské burze. Byl jsem tedy nasměrován jiným směrem (kariéra politika zase byla podmíněna vstupem do KSČ a já jsem už jako pionýr měl politický "škraloup", neb jsem ztratil pionýrský šátek), takže jsem se rozhodl, že budu instalatér (v té době velice lukrativní profese, jejíž přitažlivost posléze kapitalismus „odboural" dovozem kvalitních pákových stojánkových baterií, takže nikde neteklo zbytečně a nebylo instalatérů téměř potřeba). Nebudu vás již déle napínat, dopadlo to tak, že jsem se po absolvování maturity (heč, já mám maturitu!!!) stal projektantem.
   V roce 1990 jsem nastoupil do prvního zaměstnání, jako projektant ZI a ÚT, tedy zdravotních instalací a ústředního vytápění. U této profese jsem vydržel přes různé překážky (třeba válka v Perském zálivu, neb v tu dobu jsem byl zrovna na vojně coby radista (tedy další poznatek a to ten, že nejsem vlastníkem modré krve a žel ani modré knížky). Jednou malou zajímavostí z mého projektanstkého života je to, že ač jsem za mých 18 projektantských let zaměstnán již u čtvrté firmy, tak adresa, telefony ba ani kancelář se nemění, jen se mění jméno firmy, ale na to si člověk časem zvykne. Vlastně ještě jeden pokrok tady je a dost znatelný. V roce 1990 jsem začínal s tužkou a rýsovacím perem a dnes je projektování bez počítače téměř nemyslitelné, takže se z projektanta občas stává spíše opravář PC a jeho programátor. Tyto předchozí uvedené činnosti však nebrání mnoha lidem na stavbě v házení těžkých předmětů po projektantech, a tím se dostáváme oklikou ke koníčkům, neb většina projektantů musí být velice rychlá a mít bezva postřeh. Ono takové letící kladivo dokáže člověka docela úspěšně dostat do pohybu.
   A jsme u koníčků mé maličkosti. Vzhledem ke své robustní postavě mám nejraději sedavé sporty, jako například cyklistiku, což je jeden z mála sportů, kde člověk může v poklidu sedět a jen kroutit nohama. Dále pak triatlon (jsem členem TC Vaněk J.Hradec), z kterého je nejlepší zase to kolo, voda také není špatná, protože vás dokáže bezva nadnášet, takže v případě těžší večeře to zase tak moc nevadí. A dostáváme se k běhu, ten přichází vždy po cyklistické části a pokud jeho trasa vede v nějakém lesním prostředí, tak se závodník alespoň může cestou kochat krásnou přírodou, pomazlit se třeba s jelenem, kancem atd. Pro nás pomalejší je velice vhodné spojit tuto disciplínu s fotografováním akčních snímků kolegů, kteří jsou rychlejší než leckterý již zmiňovaný jelen, nebo fotograf. Na závěr bych chtěl poznamenat, že sport děláme proto, aby nám přinesl radost a nikoliv propocené triko a infarkt. Proto především začátečníkům nedoporučuji volit trasy na kole delší, než 100km a když snad někdo půjde běhat více, než 10km, nezapomeňte si sebou vzít jídlo a vodu alespoň na 5dnů. Z dalších mnou propagovaných a milovaných sportů mohu doporučit vysokohorskou turistiku, běh na lyžích (doporučuji především v zimním období, protože písek a asfalt poměrně výrazně drhnou) a další sporty.
   Hudba. Miluji hudbu a s tím souvisí také HiFi technika. Poslouchám např.sousedovu motorovou pilu, ale tu velice nerad (je to blbec a pořád něco řeže). Raději mám Dire Straits, Jethro Tull, Carlose Santanu, Pink Floyd, Petera Gabriela, Emerson & Lake & Palmer, Erica Claptona a další podobnou hudbu. S velkou chutí nechávám svá CD, LP a MC "protáčet" na přístrojích Yamaha s kabeláží Xlo &Vdo a Eagle, aktivní reproduktory nesou značku Canton Fonum SC-3. V některých chvilkách však není nad šum lesa.
   Fotografování. To je také bezva koníček, koníček se kterým lze zažít velkou spoustu legrace. Třeba když fotograf fotí svůj autoportrét, samospoušť je nastavena na 10s a vy musíte doběhnout na své stanoviště, navléknout si kravatu, oblek, kalhoty a vyžehlit košilku. Spousta legrace se dá také užít s fotoamatéry, kteří vlastní ten nejlepší plastový kompakt na jedno použítí za 400Kč a své ratolesti vesele fotografují třeba na zimním stadionu přes celou ledovou plochu s bleskem, který má dosah 2,5m. Firma vyrábějící filmy má z těchto "borců" opravdu velkou radost, neb jejich spotřeba filmů je daleko větší, než u leckterého profesionála. Takovéto situace prostě nás déle fotografující opravdu velice dobře pobaví.